Vlčí příběh 5
Čarodějka…
„Hurá. Škola.“ Vykřikla jsem a vyběhla ze dveří ven, kde mě chytil Arty „Co tak rychle.“ Já se ze široka usmála „Konečně jdu zase do školy.“ Bratr vyšel v mém těsném závěsu a řekl „Je to divné. Vidět tě těšit se na školu. Ale na druhou stranu je to dobře. Opět se usmíváš. A to je hlavní.“ Já jsem vesele poskočila a zakopla o větev. Hned jsem se natáhla na zemi. Arty mě okamžitě zvedl a já se s úsměvem omluvila za svoji nemotornost. Všichni se pouze zasmáli.
Ve škole se nic nového nedělo. Akorát hodiny mytologie byly čím dál hrozivější. Upíři se také stáhli do ústraní. Kromě Viktora a Sofie. Ti zůstali na škole. Docela mi to připadlo divné, že většina upírů musela odejít. Ale za to nastoupili noví studenti. Byli ještě divnější než upíři. Někteří naháněli hrůzu a jiní byli k smíchu.
Po škole, kdy se nic nedělo, jsem šla sama s bratrem domů. Ostatní vlci byli ještě něco vyřizovat.
V lese jsem něco zaslechla. Bratr se taky zastavil. Když se náhle před námi ukázali tři divní kluci. Nováčkové ze školy. Byli z Aronovi třídy. Jeden předstoupil a podíval se na mě, poté se otočil na bratra a spustil „Tak to je tvá sestřička?“ Aron se zle podíval a odpověděl „Jo. Ale neradil bych vám na ni nějak šahat nebo hůř pokusit se jí něco udělat.“ Na konci lehce zavrčel, aby upozornil, že on je tady pánem. Já se za něj schovala a kluci nás obklíčili. Další z nich se usmál „Neboj, vlčku. Proti nám nemáš jedinou šanci. Nikdo z vaší tlupy. Ostatně, kdo by byl lepší, než jsou čarodějové.“… jakmile řekl čarodějové, tak mnou projel divný pocit strachu a nebezpečí. Otočila jsem se a za námi stál třetí kluk, který ještě nemluvil, ale za to dělal nějaké divné pohyby hůlkou v ruce a listí za ním se zvedlo a něco vytvářelo.
Než jsem se stačila nadát, tak mě bratr popadl do náruče a vyhodil do vzduchu. Rychle se změnil a jak jsem na něj dopadla, tak semnou utíkal, co nejdál to šlo. Jenomže ti kluci nám neustále byli za zády. Bratr už nevěděl, kam má utíkat, a tak zavyl. Toto vytí mělo přivolat naši smečku. Jenomže se nikdo neozval nazpět. Aron hluboce zavrčel. Poznala jsem jeho pocit nejistoty, a tak jsem z něj seskočila a taky se změnila. Aron se zastavil a zeptal se mě „Co to vyvádíš! Jsi bláhová?!“ „Jen klid, Arone. Takto budeš rychlejší. Já ti dělám jen zátěž.“ Aron na mě štěkl „Nebuď bláhová, Bello! Teď ti jde o život.“ Já se tedy pomalu rozeběhla „Neboj, bratře. Já už umím utíkat.“ Aron mě lehce kousnul do ucha „Ty palice jedna.“ A běželi jsme.
Les se nám zdál nekonečný. Už jsem pomalu nemohla a Aron zkusil opět zavýt.
Zakopla jsem a natáhla se na zemi. Už jsem nedokázala udělat ani krok. Aron i já jsme se změnili a snažili se někde ukrýt, když se naproti nám ukázala dívka. Měla dlouhý černý plášť a rudou hůlku v ruce. Objala jsem Arona a čekala, že se nám něco stane. Ale pouze jsem zaslechla „Bariéra života.“ Najednou se kolem nás ukázalo světlo a ti kluci, co nás honili, zmizeli. Světlo utichlo a já vykoukla zpoza bratra. Před námi stála dívka větší než já. Ale menší jak bratr. Jen se dívala směrem za nás s naštvaným obličejem. Za to kluci byli najednou v řadě s vystrašenými pohledy. Pak se rychle otočili a zmizeli. Dívka k nám přistoupila „Moc se za ně omlouvám, Arone. Nějak mi vyklouzli z přednášky.“ Bratr si oddechl „Jsem rád, že jsi nás zachránila, Kasandro.“ Dívka se usmála a podala si s Aronem ruku. Já raději couvla. Tohle bylo horší jak upíři. Ti se aspoň museli přiblížit, aby někomu něco udělali, ale čarodějové můžou být kdekoliv a dokážou vás zabít. Otřásla jsem se, omylem změnila na vlka a kňourla. Bratr se otočil „Bello. Jen klid. Už ti žádné nebezpečí nehrozí.“ Podívala jsem se dívce do očí. Měla je modré a jemné. Na její strašidelný vzhled ty oči vypovídaly o její klidné povaze. Bratr se pousmál a já si sedla „Promiň, Arone. Nevím, proč jsem se změnila.“ Bratr ke mně došel „To se stává ze strachu. Bello. Ale teď už jsme opravdu v bezpečí.“ Já se na bratra usmála a změnila se. Poté jsem se seznámila s čarodějnicí Kasandrou a společně jsme došli domů. Kasandra s Aronem mi vysvětlili, co měli ti kluci znamenat. Prý to jsou potížisté a snaží se všude nějak prosadit. Prý by nám nic hrozného neudělali. Maximálně by na nás mohli použít halucinační kouzla. Víc prý ani neumí.
Před naším domem už čekal Arty. Já šla za bratrem jako ocásek, ale když jsem viděla Artyho, tak jsem za ním hned běžela. Nakonec nám Kasandra dala přívěšky, kdy na nás nebudou platit žádná kouzla. A než odešla, tak řekla divnou věc „Srdce nesmí tentokrát zemřít.“ Udivila jsem se a ona náhle zmizela. Ze zamyšlení mě probudil Arty „Bello. Nechceš si jít s námi zaběhat?“ Aron se zle podívat a Arty se pouze usmál. Když na něj vyskočila Lily. „Jo, pojď Bello. Prosím…“ Aron tedy povolil a já šla běhat po lesích. Ještě to musím hodně trénovat. I Lily byla rychlejší než já.
Konečně jsem byla doma a mohla se pořádně najíst. Bratr ležel u televize a díval se. Já došla za ním „Arone, jak to Kasandra myslela, že srdce tentokrát nemůže zemřít. Má to něco společného semnou a nebo s mámou?“ Aron vypnul televizi, posadil si mě k němu blíž „Víš, Bello. Existuje jedna mystická báje, kde mají vlčí dvojčata zachránit různé druhy lidí, ale vlčí srdce při tom zemře. Údajně se to již před mnoha staletími stalo. A vlčí srdce zemřelo. Ovšem nikdo nevěděl, že má potomka a nadále se tato moc předává. Tehdy při tom mystické bytosti umírali ve velkém. A nyní se má minulost opakovat. Ale my se tomu snažíme předejít. Ničeho se bát nemusíš.“… Přiznám se. Nahnalo mi to hrůzu. O nějakých bitvách jsem slyšela v mytologii, ale nikdy jsem si to nedokázala představit doopravdy. A teď se to má stát? V dnešním světě, kdy jsme prakticky zapomenutí. Nechce se mi tomu věřit.
Večer jsem brzy zalehla do postele a usnula.
Další den ve škole byla Kasandra se mnou ve třídě. Ale vůbec nemluvila a tvářila se zamyšleně. Na obědě byla legrace, protože Artemis neustále něco vyváděl. A upíří sourozenci se k němu přidávali. Za to naši čarodějové měli svoji partičku a neustále nás pozorovali. Kasandra se přidala k našemu stolu. Nakonec se z ní ukázala pěkná komediantka a dělala legraci s celou naší bandou. Dokonce nám ukázala pár kouzel, kterých se prakticky všichni zúčastnili. Ale mě k tomu nedonutil nikdo. A tak za mě šel Arty dvakrát.
Doma nás čekalo opětovný cvičný, vlčí odpoledne. Byla tam i Kasandra a další tři čarodějové, které jsem pouze ve škole zahlédla. Opět všichni byli ve vlčí podobě. A Viktor se Sofií byli mezi námi. Čarodějové nás učili, jak nepodlehnout iluzím a dokázat se vyhnout útokům. I přes všechnu snahu jsem svoji nemotornost neskryla a byla opět za nejslabší. Kdyby mě Arty s bratrem nekryli, tak bych skončila na rožni. Nebo v jámě plné vody.
Byli jsme úplně unavení a leželi na zemi. I upíří sourozenci byli unavení. Kasandra ke mně došla a usmála se „Nečekala jsem, že dokážeš běhat, Bello. Ale jsi dobrá.“ Nechápavě jsem se na ni podívala a v tom na mě něco padalo. Napadlo mě, že je to iluze, ale když jsem viděla ukvapený pohled Kasandry, tak mi došlo, že to je něco opravdového. Kdykoliv byla nějaká iluze, tak se mi dívala do očí. Teď se dívala mimo. Popadla jsem ji do tlamy a odholila stranou. Všichni se ohlédli, když na zem dopadla obří věc. Aron hned naléhavě vyštěkl mé jméno a běžel ke kostce betonu, která dopadla na moje místo. I Arty se tam rozeběhl. Oba prohledávali kostku a Kasandra jim ji pomohla nadzvednout. Ale nikde jsem nebyla. Vlci na sebe pohlédli a v tom jsem po nich skočila „Dostala jsem vás.“ Aron po mě hned vyletěl „Ty bláhová holko! Co si o sobě myslíš!…“ nechápavě jsem se podívala do Aronových vystrašených očí. Sklopila jsem ocas i uši a ležela nevině. Potom jsem se změnila a Aron taky. Hned mě objal „Ty bláhová holko. Víš, jak moc jsem se vylekal?“ „Promiň Arone. Já tě nechtěla vystrašit. Ale uhnula jsem na poslední chvíli a trvalo mi, než jsem si to vše spořádala v hlavě. Asi jsem použila srdce, abych uhnula.“ Bratr se usmál „Hlavní je, že ti nic není.“ Kasandra mi poděkovala za záchranu a Artemis si oddechl…
Po tréninku jsem spořádala vše, co mi bráška dal a ještě se mi posmíval.
V noci jsem usnula jako nemluvně a spala klidně až do rána.
:-)
(Snow, 11. 3. 2014 19:51)