SP 1
Konečně prázdniny. Konec školy. Já a sestra jsme měli jet na tábor, jako každý rok. Ale mě už bylo více jak patnáct, a tak maminka pokaždé musela přemluvit vedoucí tábora, abych tam mohla jet, když se to stalo tradicí, tak mě tam vzali beze slova. Ale letošní prázdniny byli jinačí. Měla jsem domluvené stanování s kamarády na týden. Že si užijeme prázdniny. Ale maminka mi zhatila plány. Žili jsme jenom já, máma a mladší sestra. A ta byla blázen do koní, psů a koček. Ale úplně nesnášela pavouky a hady. A já měla v pokoji tři ještěrky a jednu užovku jménem Žofinka. Pokaždé, když jsem něco chtěla a přišla jsem s ní do kuchyně, tak sestra málem vylezla až na lustr a křičela, ať s ní odejdu. Byla to má pojistka, že mi nevleze do pokoje. A já za to nemusela koně. Dosti jsem se jich bála. Vysoká zvířata, co můžou člověka zabít.
Bydleli jsme ve městě, a tak sestra koně mít nemohla, ale měla svého psa, Maxe. Byl to Zlatý Retrívr a byl moc rozmazlený, ten kdyby měl chránit dům, tak věřím tomu, že se ještě s lupičem začne kamarádit. Já jsem ráda četla, byla jsem blázen do příběhů se zvířaty, ale doopravdy jsem nikdy nechtěla, aby se mi něco takového stalo. Když jsem si četla příběh o holce, co se přestěhovala z města na nějaký statek s koňmi. Ona koně taky moc nemusela, ale nakonec to dopadlo tak, že si je oblíbila a našla si tam nové kamarády. A jednou na vyjížďce se jí splašil kůň a ona z něj spadla a nakonec skončila na vozíčku. Bylo to smutné, a proto jsem nikdy koně nechtěla. Nikdy člověk neví, co kůň může udělat a potom to tak dopadá.
Jednoho dne si mamka přitáhla domů nějakého muže a představila nám ho. ,,Tak holky, toto je Aleš a je z Konic.“ ,,Co? Z jakých Konic, kde to je?“ zeptala jsem se a tvářila se zděšeně. ,,To je kousek od Boskovic. No není to ani daleko do Brna.“ Odpověděl mi Aleš bez problémů a ještě se usmál. Když maminka pokračovala v seznamování ,,No tak, toto je moje starší dcera Xenie a její sestra Mirka. Xenii je Sedmnáct let a Mirka bude mít deset let.“ Aleš se stále usmíval a řekl ,,Těší mě dámy, že vás poznávám.“ Mirka se s ním hnedka začala bavit a byla s ním plně spokojená. Já ho moc nemusela. Když nám máma řekla, že se budeme k němu stěhovat na jeho statek. ,,Statek? A jsou tam koně?“ ptala se hnedka sestra. Aleš tomu kývl a sestra začala skákat radostí, ale já se naštvala a řekla jsem, že nikam nepojedu. A běžela jsem do pokoje. Po chvíli zamnou přišla maminka a řekla mi, že když nebudu chtít jezdit na koni, tak že budu moct jezdit do Brna. Tam taky budu chodit na novou školu a že budu mít nové přátele a o prázdninách budu jezdit sem za kamarády. Ale já nechtěla nikam jet. Když mi maminka řekla, že se chtějí s Alšem vzít. To jsem už vůbec nepřijala. A trucovala jsem dál. A přitom se mi plazila Žofka po ruce. Když se doplazila k mamce, tak ji vzala a řekla ,,Když nepojedeš, tak nebudeš moct mít v tomto domě tuto ohavnou zvěř.“ A chystala se, že Žofinku vyhodí z okna. Já se vylekala a řekla ,,No dobrá, tak já pojedu, ale hlavně mi neder Žofinku.“ A rychle jsem si ji vzala zpět.
Den na to jsme si začali balit věci a další den jsme vyjeli. Jeli jsme Alešovým autem. Z Prahy až do Konic to byla pěkná dálka. Dojeli jsme tam až někdy večer.
Ale když jsme dojeli, tak jsme jenom koukali. Byl to nádherný dům. No, dá se říct že to byl skoro zámek. Bylo tam plno pokojů a samý přepych. Jenom jak jsme vešli do dveří, tak jsem poznala, že je to zbohatlík. Se sestrou jsme dostali společný pokoj. Byl obrovský. A měli jsme výhled na pastviny, kde byli koně. Byla už tma, a tak jsme se najedli, vykoupali a šli spát. A se sestrou jsme si povídali, jak je to tu hezké, tedy… ona si to chválila, ale já na tom moc dobře nebyla. Já měla raději město.