Shirokuro II.
Další den byla sobota. Můj nejhorší den. Vedla jsem školu ježdění pro nováčky. Litovala jsem dne, kdy jsem k tomu přistoupila. Ale nějak jsem se dneska těšila. Vylezla jsem z postele a hned mi zavoněla snídaně pod nos. Silvie uměla opravdu skvěle vařit. Ráno jsem byla první vzhůru, tak jsme si popovídali trochu víc. Říkala mi, že jako malá taky jezdila na koni. A ráda by si to zopakovala. Tak jsem ji nabídla, aby se přidala. Velice ráda souhlasila. Poté vstal bratr. Najedl se a dostal informace o počtu koní. Já mu pomohla vyhnat krávy na pastvu a pustila jsem tu moji nezbednici. Hned byla radostí bez sebe. Prohnala krávy a psi a nakonec vítězně, jako arabák, doklusala ke mně. Odfrkla si a já jí dala za odměnu cukřík a mrkev. Poté po mě hodila ocasem a běžela na pastviny. Věděla, že v sobotu si moc legrace neužijeme, tak se potulovala po pastvách a okolí.
Já si vyčistila Sibiře. Připnula mu dečku a dala uzdu. Vyvedla jsem ho ven k ohradě, abych na něj vůbec vylezla. Sibiř je Murgeský kůň. Toto plemeno je velice vhodné na farmy. Je to lenoch a je tlustý. Ale je to ohromný mazel a skvěle poslouchá. Sibiře původně dostal bratr, ale když se zjistilo, že je líný, tak zůstal v jezdecké škole. Kde se opravdu hodí. Sibiř má černou barvu. Jiná ani v jeho plemeni není. V kohoutku má 157 centimetrů. Takže je na mě moc vysoký. Ještě že máme dřevěný ohradníky.
Konečně jsem na něm seděla. Ani mě na sobě necítil. Jen jsem ho lehce pobídla a rozhýbala jej. Poté jsem dlouze zapískala a přiběhla Shirokuro. Hned začala skotačit okolo mě. Sibiř si jí nijak nevšímal. Donutila jsem ho klusat i cválat a skákat. A měla jsem pocit, že mě proklíná.
Bylo půl desáté a přišli žáci. Bratr dovedl koně a všichni se připravili. Ale stále mi chyběl Erik a Silvia. Pro Silvii došel bratr. Ale na Erika jsem neměla žádný kontakt. Došel o deset minut později. Bratr mu dal svého koně. Fríského, černého paličáka. Nikdy jsem ho neměla v oblibě. Vždy vypadal moc vznešeně. A docela jsem se divila, že ho dal Erikovi. Ani mě ho nepůjčí.
Začali jsme s krokem. Jak správně sedět, aby kůň dobře poslouchal. Aby se jelo dobře jezdci i koni, nijak si nevadili a dokázali se sladit. Pak jsme přešli na klus. To se taky všem dařilo. Opět jsme přešli na chůzi a bratrův kůň nechtěl poslouchat. Okřikla jsem ho tedy „Asamire, dost!“ kůň najednou stál a nepohnul se. Podíval se na mě zle. Já na něj taky a byl klid. Stejně jsem si koně s Erikem nakonec vyměnila. Sibiř byl opravdu hodný a poslouchal na slovo. Za to Asamir se mě rozhodl zabít. Když jsem mu přitáhla uzdu, co nejvíce to šlo, tak se postavil na zadní a vyskočil do vzduchu. Okamžitě jsem povolila otěže a připravila se na dopad koně. Asamir dopadl a já opět stáhla otěže, aby si nemohl dělat, co chce. Na to došel bratr a divil se, že na něm sedím. Došel do jízdárny a chytil si ho „Co se stalo?“ zněl celkem vyděšeně. Na to tam vletěla Shirokuro a hned se zastavila z druhé strany. Já pomalu povolila otěže a poplácala koně na krku „Nic. Jen si ten tvůj paličák myslel, že mě dostane na zem. Neposlouchal!… Jak tě napadlo ho dát Erikovi.“ Bratr si oddechl, že se nikomu nic nestalo a omluvil se. „Promiň. Měl jsem ho zrovna osedlaného a tak jsem mu ho dal. Myslel jsem si, že bude hodný jako u mě.“ já z něj slezla „Aspoň, že se nikomu nic nestalo.“ Usmála jsem se a stoupla si vedle své klisny. Ta se otřepala a naznačila Asamirovi, že mě chrání. Já se pousmála „Díky, Shirokuro.“ A podrbala jsem ji na prsou. Vždy u toho dělala ksichtíky. Všichni jsme se zasmáli a já pokračovala ve výuce bez koně. Stejně bych jen stála uprostřed.
Učili se různě přesedávat za kroku. Aby si zvykli na chod koně. Nezbednice stála opodál a všechny pozorovala. Pak odešla na pastviny.
Po výuce jsem padla jako mrtvola do trávy. Každý si musel sám odsedlat koně a vyčistit. Na to si dohlédl bratr a vzal si Sibiře, aby zkontroloval ohrady. Včera večer prý zaútočili divocí psi na sousední farmu a roztrhali tři ovce a jednu krávu. Nabídla jsem se, že po odpočinku projdu druhou stranu. Erik se nabídl, že půjde semnou. Ale jel na koni. Tentokrát dostal Safiru. Byla to mladší sestra Esmeraldy. Chytrá a mazlivá klisna. Nemohla mít hříbata, tak je do chovu. Ale za vše je vděčná. Je to Americký paint. Já jim říkám strakáči. Je černo-bílo-hnědá. Klidná za všech okolností a nikdy nikoho ještě nezradila. A taky nebojácná.
Po hodině odpočinku jsem šla projít ohradníky s Erikem a s doprovodem nezbedně provokující klisny.
Všude byl klid. Nic se nedělo. Ohradníky byly nepoškozený a krávy se v klidu pásly. Ani je nezajímalo, že se tam potulujeme.
Už jsme se vracely, když nás dojel bratr „Tak co, našli jste něco?“ „Ne. Všude klid.“ Oznámila jsem a podrbala klisnu na krku. Najednou všichni koně zvedli hlavu a nastražili uši. Ohlédla jsem se a zaposlouchala. Uslyšela jsem štěkot psů a jedno zavytí. Okamžitě jsme začali nahánět krávy dom. Naštěstí měl bratr v sedle bičík, takže vedoucí krávu pořádně švih po zadku a udělal ze sebe návnadu. A kam šla ona, tam šlo celé stádo. Erik popoháněl ostatní, kterým se moc nechtělo a Shirokuro vřele ráda pomáhala v hnaní krav. I já začala popohánět krávy a hlavně telata, která se neustále odpojovala od stáda. Ani nevíte, jak rychle krávy dokážou běžet. Málem jsem jim nestačila.
Už jsem zahlídla smečku psů a poplašně jsem zapískla. Bratr na nic nečekal a zapískal taky. Přiběhl Asamir. Přesedl si za jízdy a okamžitě jel napřed dom pro strejdu a zbraně. Já naskočila na Sibiře a silně ho pobídla. Pak mě dojel Erik. „Vezmi Sibiřovi otěže a běž co nejrychleji. Sibiř se bojí krav, takže poběží jako o život. Miř s nimi dolů k řece. Tam už bude bratr se strejdou.“ Erik se podíval vyděšeně, jenže já navedla koně stranou a seskočila. Udělala jsem několik kotrmelců, než jsem se zastavila, a pak jsem se vydala naproti psům, protože se oddělilo několik telat. Zapískla jsem a Shirokuro byla v mžiku u mě. Nahnaly jsme telata zpět ke stádu, ale bylo pozdě. Psi byli příliš blízko a už jsem jim nestačila utíkat. Byli opravdu hladoví a zběsilý. Jeden pes napadl tele. Popadla jsem klacek, co ležel na zemi a šla proti němu. Praštila jsem ho, a tele mu uteklo. Ale to po mě vystartoval jiný pes. Zachránila mě moje statečná princezna. Odkopla ho a pes nevstal. Asi ho kopyty zabila. Společně jsme běžely za stádem. Kulhala jsem na jednu nohu. No jo… padat z koně opravdu neumím. Ještě jsem se to nenaučila. Psi mi byli těsně v patách. Myslela jsem, že spadnu a oni se do mě pustí. Shirokuro zpomalila na moji rychlost a já se jí přidržovala za kštici hřívy. Už jsem viděla řeku a stádo v ní. Když se do kopce vyřítil Bratr, strejda a Erik. Všichni se zbraněmi a postříleli ty psi. Já padla z kopce jak mrtvola. Nemohla jsem ani dýchat a už vůbec se hýbat. Shirokuro si lehla vedle mě a dýchala stejně unaveně jako já. Jen jsem se začala smát a objala jsem ji. Bratr hned ke mně seskočil z koně, aniž by kůň zastavil „Je ti něco, Katy? Jsi v pořádku?“ měl o mě starost. Já se usmála „Jsem v pohodě. Akorát už nikdy neskáču z koně za jízdy. Asi jsem si udělala něco s nohou. Ale chodit můžu. Takže to nic hrozného nebude.“ A lehla jsem si na Shirokuro. Ta jen v klidu ležela a nechala mě na ni. Poplácala jsem ji krku a pochválila. Ona vítězně zahřála a postavila se i semnou. Lekla jsem se a okamžitě se posadila. Shirokuro se jen spiklenecky podívala a otřepala se. A já z ní spadla. Ale ne úplně na zem. Erik mě stihl chytit. Okamžitě jsem zčervenala, chytla se lumpice a poděkovala mu. „Shirokuro… To se nedělá. Za to nedostaneš mrkvičku.“ Pohrozila jsem jí… Hned se začala mazlit, tulit a šťouchala do mě, jako by se mi omlouvala. Bratr ji podrbal a dal jí mrkev za mě. Já se nafoukla „Hej… To jsou úplatky. To neplatí.“ Shirokuro po mě hodila ocasem a mrkla. Já se usmála „To je jasný, že si to zasloužíš.“ A dala jsem ji taky jednu.
Mrkve mám stále u sebe. Je to její nemilejší pochoutka. Když bylo vše v pořádku, tak se psí těla svázala a táhla se za koňmi. Museli jsme je dát na pitvu kvůli vzteklině. Napadené tele se hned muselo utratit. Já byla donucena jít k lékaři s nohou. Měla jsem lehce vyvrtnutý kotník. Tak jsem měla dva týdny odpočinku, a tak bylo vše v pořádku.
Od té doby se psi neukázali ani v okolních farmách. Ale probíhalo vyšetřování, komu ti psi patřili.
