Přítel část 11
Přítel
Část 11
Dopoledne jsem zůstala doma a Petr mi pomáhal s učením.
Odpoledne jsem šla do města, abych našla Romana. Ale to se mi nepodařilo, tak jsem šla do lesů, kde jsme dříve trénovali. A tam jsem ho našla. Seděl tam na pařezu a o něčem přemýšlel. Když Petr řekl ,,Ahoj. Copak tu děláš?“ Roman s sebou trhl až z pařezu vyskočil. Když nás uviděl, tak si oddechl a opět si sedl. Já poznala, že není ve své kůži a přistoupila jsem k němu. Když jsem si před něj klekla, tak tichým hlasem řekl ,,Včera večer mi někdo zabil Dadana.“ Petr se divil, kdo to je, ale já jsem byla vyděšená, protože jsem Dadana znala. Dadan byl vlk. A byl velice mazliví. Potom jsem objala Romana a on začal brečet. Dadan s Romanem totiž prakticky vyrůstal už od malička. Byli jako bratři. I když to byl člověk a vlk, ale oba si rozuměli, jako by měli tajnou řeč. A potom jsem chápala, že Roman začal brečet. Když se mě Petr zeptal, kdo to byl Dadan, tak jsem mu vše řekla. V tom se najednou ozvalo praskání větviček a uviděli jsme srnku s kolouškem. Všichni jsme zpozornili a ani se nepohnuli. Srnka kolem nás prošla bez problému, ale koloušek si nás pěkně obešel. Byl pěkně vystrašený, a držel se v blízkosti mámy. Hned jak byli ve větší vzdálenosti, tak Roman řekl ,,Ta srna tudy chodí často. Už si zvykla, že tu jsem, tak se nás nebála, ale ten koloušek je novej. Ten tu nebyl. Takže jsou tu dvě možnosti. Buď je té srnky, která ho skrývala a nebo jeho matka zemřela a on se nyní všeho bojí a upjal se na jednu srnku.“ Já se postavila a Petr řekl ,,No spíše si myslím, že to bude ta druhá možnost.“ A já tomu kývla. Roman vstal, otřel si oči a řekl ,,Půjdu se podívat do lesa, jestli tam někde není jeho matka a co se vůbec stalo.“ Já se podívala vážně a řekl jsem ,,Nejlepší bude, když se rozdělíme. Ty se běž podívat směrem odkud přišli. Já půjdu s Petrem na louky, kde se nejčastěji pasou srnky.“ Roman s tím souhlasil. Tak jsme se rozešli. Kvůli ruce jsem to vzala cesty, kde jsem jenom minimálně používala ruku, jinak bych asi nepřežila. Petr často zamnou zaostával a bylo vidět, že je unavený. Tak jsem mu dávala pauzy. Když mi najednou řekl ,,Jak toto můžeš vydržet? To je nadlidský výkon.“ Já se usmála a řekla jsem ,,Ne není, je to jenom síla zvyku. Už tudy chodím odmalička. Táta mě tudy vodíval, taky mě často nosil…“ vstala jsem, popošla pár kroků a dodala jsem ,,Tam nahoře. Za tím kopcem je ta louka. Si pamatuji, jak mě tu táta jednou chytal. Ráda jsem skákala z té skalky.“ A ukázala jsem na jednu vyvýšenou skálu, pod kterou byl potůček. Petr si na ni vylezl a když se podíval dolů, tak rychle zalezl zpět a řekl mi ,,Jak jsi toto mohla skákat. Vždyť to jsou dobrý tři metry.“ Já se pousmála a vylezla jsem za ním. když jsem si stoupla na kraj, tak jsem zavřela oči a říkala jsem ,,Táta mě sem pokaždé postavil a řekl, ať zavřu oči, tak jsem je zavřela. Potom sešel dolů a řekl mi, ať je otevřu. Tak jsem udělala. A když jsem se dívala do dály, tak jsem měla pocit, že lítám.“ Když jsem to dořekla, tak jsem otevřela oči a podívala do dály. A opravdu jsem měla ten pocit. Když jsem dále řekla ,,A potom mi řekl ,,A nyní skoč dolů a pokus se dopadnout na vlastní nohy.“ Když mi toto řekl poprvé, tak jsem si sedla na okraj a nechtěla jsem, ale jakmile mě donutil si to skočit, tak jsme věčně trávili čas tady.“ Usmála jsem se a skočila dolů. Petr se vylekal a chtěl mě chytit. Ale to se mu nepovedlo a jenom nečině koukal jak padám dolů. Když jsem doskočila do vody, tak bylo slyšet jenom žblunknutí a Petr viděl, jak lehám k zemi a rychle to skočil zamnou. Já se zvedla a uskočila jsem z jeho místa dopadu a řekla jsem ,,Přesně toto mi poprvé táta udělal. A já také skočila.“ Když Petr byl na zemi, tak si všiml, že je nějak moc měkká. A já mu řekla ,,Je to uměle udělaný. Má to vypadat jako potok, ale po pravdě jsou to měkké žíněnky na sobě. Materiál je z nepromokne, takže to tu může zůstat celou věčnost.“ Petr se tomu tak divil, že chvíli bylo hrobové ticho, a potom jsme se oba začali smát.“ když si Petr odpočal, tak jsme vyrazili do kopce.
Na konci jsme viděli zase les. Ale za ním byla nádherná louka, kde se pásli srnky. Najednou se ozvala rána a všechny srnky utíkali do lesa směrem na nás. A za nimi utíkali psy. Když to všechno kolem nás proběhlo, tak jsem Petra zatáhla do křovin a řekla mu, aby byl zticha. A odešla jsem se podívat na pastvu, kdo to střílel. Naschvál jsem ze sebe udělala návnadu a rychle jsem vylítla z lesa, jako nějaká srnka. A najednou se ozvaly výstřely. Já se opravdu lekla a začala kličkovat. Když jsem zakopla, tak jsem se otočila na záda, abych se rozhlédla, kdo to střílí. Ale nikoho jsem nikde nevila. Když se ozvalo ,,Ty bláznivý dětsko, co tu vyvádíš. Mohli jsme tě zastřelit. Když si mě ten člověk otočil směrem tváří v tvář, tak jsme se oba divili. On to byl Michal a jeho kumpáni.
Michal mě hnedka objal a řekl mi ,,Ty můj hlupáčku, copak tě to napadlo, semka jít.“ Já se podívala naštvaně a řekla jsem mu ,,Zabíjíš mi moje srnky a to nesnáším. Co tu vůbec děláš. Vždyť mi máš dát pokoj až do února.“ A Michal mě posadil na zem a sedl si vedle mě a řekl ,,Víš. Já se doma nudil a nevěděl jsem co mám dělat. Tak jsem šel na lov.“ A než stačil více říct, tak jsem mu dala pořádnou facku a řekla ,,Ještě jednou uděláš takovou blbost, tak si mě nepřej. I když jsem nyní zraněná, tak dokážu bojovat. Cestou sem jsem potkala srnku u které šel malý koloušek, a ten byl pořádně vystrašený, protože mu někdo zabil matku. Ty chceš, aby mě někdo zabil?!“ a se slzami v očích jsem se mu podívala do očí. Michal se smutně podíval a odpověděl ,,Ne, to bych nechtěl. A co tu děláš ty?“ Vstala jsem a odpověděla ,,Doktor mi řekl, že mi procházky, po tom všem, co jsem prožila, prospějí.“ A odešla jsem k místu, kde jsem nechala Petra. Ale najednou jeden z kumpánů vyšel z lesa a někoho s sebou táhl. Když jsem zahlídla Petra v křoví, tak mě napadla jediné osoba a to Roman.
Ten kumpán položil Romana přímo před Michala. Michal ho nakopl a řekl ,,Co tu děláš, ty prašivko?“ a nadále do něj kopal. Já se rozeběhla k Michalovi a zrovna, když kopal, jsem se zohnula k Romanovi a zakřičela jsem ,,DÓÓST. To by už stačilo, Michale!“ a Michal se nevěřícně zastavil a jenom na mě koukal. Já se naštvala a dala jsem mu pořádnou ránu do břicha, takovou, že se Michal zohnul. Tím jsem ho však naštvala a on mě chytil za nemocnou ruku a vyzvedl do výšky. Já křičela bolestí. Ale to mi nepomohlo. Nikdo proti Michalovi nemá šanci, ani já, v tomto zdravotním stavu. Když mě pustil, tak mi řekl ,,Toto už nikdy nedělej.“ Ovšem já se ještě více naštvala a dala jsem mu další ránu. Michal si to nenechal líbit a oplatil mi tu ránu. Ovšem jsem si odletěla kousek dál. Když jsem ucítila, že mě někdo chytil. Jakmile mě postavili na zem, tak jsem viděla Petra s Romanem vedle sebe, jak mě drží. Nevěřícně jsem koukala, jak to mohli dokázat, když mi Petr řekl ,,Stačí napodobovat tvoje kroky a všechno přijde samo.“ Já se usmála a vstala jsem na vlastní nohy, když jsem stála, tak jsem se na Michala naštvala a řekla jsem ,,Necháš moje přátele být na pokoji, a ty srnky taky. Je ti to jasný. Už nikomu neublížíš.“ Ale Michal se usmál a odpověděl ,,Ty mi nebudeš již nadále poroučet. Já nejsem takovej hlupák, jak si myslíš. A popravdě, tě ani nemiluji, ale byl to jediný způsob, jak tě nalákat na odlehlé místo a vidět tě, jak máš z něčeho strach. Ten pohled za to stojí.“ Petr a Roman si stoupli přede mě a jednohlasně řekli ,,Jestli něco Katce chceš udělat, tak jedině přes naše mrtvoly.“ A stoupli do bojové pozice. Já byla překvapená, že se k Romanovi přidal i Petr. A když jsem viděla těch chyb na jeho postoji, tak jsem se musela začít smát. Všichni se divili, co je tam k smíchu. A já začala opravovat Petrův postoj. Roman se taky začal smát a poté, co to došlo Petrovi tak se také smál. Akorát Michal by více naštvanej.
Najednou se ozvaly tři výstřely a bylo ticho. Všichni tři jsme se otočili směrem na Michala a když jsme viděli, že má zbraň v ruce, tak jsem ztuhli jako nějaké sochy. Potom Michal namířil zbraň na Romana a řekl ,,Klidně. A nebude to nic těžkého.“ A vystřelil. Ale Roman tam stál jako by se nic nestalo a měl v obličeji vyděšený pohled. Když se všichni rozhlídli, tak jsem nestála na svém místě, ale byla jsem na úplně jiné straně, než jsem stála. Když se Roman i Petr vzpamatovali, tak se zeptali ,,Co tam děláš?“ a já se pousmála a řekla ,,Chytám kulky.“ A zvedla jsem ruku, ve které jsem měla malou katanu. Když si ji kluci prohlédli, tak viděli, že je na ní škrában od střely. A potom jsme všichni tři otočili pohled na Michala, který se náhle zřítil k zemi. Jeho kumpáni se rozutekli a já, Petr a Roman jsme k němu přistoupili. Když jsme se nad něj nahnuly, tak jsem řekla ,,Jo, tak to bylo snadný. A usmála jsem se. Poté jsme si řekli, že si na oslavu někam zajdeme. A v tom se Michal zvedl a vystřelil po mě. Jenomže měl smůlu. Jako na potvoru jsem zrovna zahnula a Petra s Romanem jsem strhla s sebou. A řekla jsem ,,Tak to předci dopadá, že padouch se ještě vzchopí a vydá poslední útok. No v našem případě poslední výstřel.“ A šli jsme spokojeně dál...