KKKnewStory

                Už si ani nedokážu vzpomenout, kdy jsem s tím začal. Asi po jedné nehodě… Určitě to bylo po nehodě, kdy se mi otočil život vzhůru nohama. Ne doslovně, ale hodně mě to ovlivnilo. Už jsem nechtěl, aby bylo mým blízkým ubližováno. Tak jsem se upsal jedné rodině. Rodině, která ti za usání svého života, darovala sílu ochránit své blízké.

                Bezhlavě jsem to tehdy přijal, ale dnes toho lituji. Nemohu žít normálním životem a na každém kroku se mě někdo snaží zabít. Nemluvě o tom, že je na mě mezi Gangy vypsaná dost tučná odměna… ne nadarmo se říká „Pokud jsi v něčem až moc dobrý, každý tě bude chtít.“

                Právě jsem byl dopaden svojí rodinou, že dostanu speciální misi, ale musím se vrátit do školy. Ani nevíte, jakou jsem měl chuť je všechny vyzabíjet. Sotva jsem školu vyšel a problémy, tak se mám do další vrátit… začal jsem stávkovat. Tak mi dali na výběr „Buď budeš ve škole chránit svého nového svěřence, nebo budeš odepsán na samotu vlka.“ Co jsem si vybral… samotu vlka. Co mi vybrali šéfové „Bez řečí pomažeš do školy!“   Nenávidím je. Přebral jsem informace a šel se připravit.

                Další den ráno. Probudil mě kocour „Vstávej, lenochu. Nebo tu školu nestihneš.“ S nechutí jsem po něm hodil polštář „Zmlkni Ari.“ Otočil jsem se a z kocoura se stal muž, který mi zařval do ucha „Vstávej! Ty lenošný pako. Jinak tě vyhodím z okna. A uvidíme, jak umíš padat.“ Vyskočil jsem a spadl na zem. To mě naštvalo a tentokrát jsem po něm hodil ponožku. Smradlavou ponožku. Ari ji chytil a v mžiku vyhodil do koše.

Kdo že je Ari? Taky se upsal, ale pouze jako sluha. Pro mě to je něco jako dozor na misích.

                Když jsem se konečně vyškrábal z domu, tak jsem vypadal jako by mě přepadlo komando Ariuvých koček. To mě ještě doprovázel a dával kázání o chování. Jako bych ve dvaceti nevěděl, jak se mám chovat ve škole.

                Těsně u školy mě Ari začal česat. Vyrazil jsem mu hřeben se slovy „To nemyslíš vážně. Už není středověk.“ Ari si povzdechl „Vypadáš příšerně.“ Zazubil jsem se „Díky.“ Mekl a vešel do budovy. Bylo tam plno holek a vzácně vidět kluka. Tajně jsem doufal, že můj svěřenec nebude holka…

                V ředitelně si Ari hrál na mého nepovedeného otce. Dozvěděl jsem se, že dříve to byla dívčí škola, ale nedávno to změnily na míšenou. Hned mi došlo, proč je tam tak málo kluků.

                Poté mě ředitelka zavedla do mé třídy. Jakmile otevřela, tak ve třídě bylo patnáct dívek a… žádný kluk. Na místě jsem si povzdechl „Budu mít holku.“ Učitelka se podivila mému povzdechu, ale uklidnil jsem ji, že jsem si jen něco opakoval.

Ve třídě byl klid. Nikdo ani nemukl. Za to já se tvářil otráveně. Ředitelka mě předala učitelce, která se tvářila dosti nejistě. Nakonec mě vyzvala k tomu, abych se představil.

„Zdravíčko dámy. Jmenuji se Andreas. Jsem samotář a věčně nabručený puberťák. Miluju klid a hudbu. Jsem závislý na mnoha věcech. Konkrétně na hudbě. Doma mám jednu natvrdlou kočku. Pojmenoval jsem ji Ari. Jméno po otci. Jsou si děsně podobní. To je asi vše.“ Nikdo ani nemukl. Bylo protivné ticho. Otočil jsem se na učitelku. Ta se vylekaně podívala na mě a poté do třídy. Tiše řekla „Dobrá. Vítej v 1. A., sedni si dozadu k Angele.“ Rozhlédl jsem se, kde to je a šel se posadit.

                Tichá, drobná dívenka mi byla nějak povědomá. Pak mi to docvaklo. Ona byla na fotce s informacemi o její ochraně. Tiše jsem si povzdechl a v tom se zjevně probrala a vylekaně se na mě podívala. Já se koukal do lavice a jen jsem nadával na nadřízené. „Proč mám chránit holku. Sami vědí, jak holky nenávidím.“  No co. Den proběhl normálně. Ani jedna dívka v hodině nepromluvila a učení bylo primitivní… Jako pro holky.

                Cesta ze školy. Ari mě vyzvedl v podobě kočky „Tak co. Našel jsi ji?“ hned byl zvědavý. Vzal jsem ho do rukou „Počkej… Neblázni… Andreasy… Co blbneš!“ došel jsem k té holce „Ahoj, Angy…“ začal jsem neotesaně. A ona se tvářila vylekaně. Za to Ari poznal, o co mi jde. Vlezl jsem jí do srdce a uviděl, co má ráda. KOČKY. Nejistě mi odpověděla „Ahoj.“ Usmál jsem se. Tedy byl to pokus o úsměv „Holky mi říkaly, že máš ráda kočky a já bych potřeboval, aby se mi na den někdo postaral o Ariho. Myslíš, že bych tě o to mohl požádat?“ dívenka znejistila a já lehce šťouchl Ariho do žeber, aby udělal prosebný oči. A pomohlo to „Ráda se o něj postarám. Andreasy.“ Vzala ho něžně do náruče a Ari se uklidnil. Bylo to divné. Jako by ho opustila všechna tíha a on byl v sedmém nebi. Vypadal úchylně. Pak nastalo to, co jsem nechtěl, aby nastalo. Pozvala mě, abych ji doprovodil k jejímu domu. Abych si mohl další den kocoura vyzvednout. Ari se záludně uculil, pohodil ocasem a řekl mi „Tady to máš.“ Podrbal jsem se na hlavě „No dobrá. Půjdu s tebou.“ Odkývnul jsem to a ona se usmála. Jako by si oddechla. Docela mě to udivilo. Najednou byla klidnější.

Šli jsme dosti dlouhou cestu a samými uličkami. Všude to vypadalo nebezpečně. Náhle z rohu vyjel cyklista. Objal jsem ji a zatočil se stranou. Poděkovala mi a já si oddechl „To bylo o fous.“ Aru si také oddechl „To jo. Ten démon šel cítit až sem. Nestalo se ti nic, Andreasy?“ pohladil jsem kocoura „Už je vše v pohodě.“ A šli dál. Došli jsme k ní. Měla celkem veliký dům. Pomalu vešla na jejich pozemek a v tom ji ozářilo sluneční světlo a já viděl „Křídla?“ podivil jsem se a usmál „Jeden z pěti. Nadřízení jsou ale vychytralí.“ Tiše jsem se zamyslel a pak ji doběhl. U dveří jsme se rozloučili a já šel do svého bytu.

Sundal jsem si triko a prohlídl si svá křídla. Jedno bylo zraněné. Špatně se mi s ním pohybovalo. Naštěstí nosím černé oblečení, kde krev nejde vidět. Pomalu jsem si to ošetřil a padl do postele. Otočil jsem se tváří do stropu „Tak já mám jednoho z pěti. A zrovna anděla. No to bude hlídání. Anděl, co nemá tušení o své síle. Jeden z bájné pětky. Fuj. Nic horšího mi nemohli dát.“ Už jsem usínal, když se v okně ukázal Ari „Ona ví o své síle. Jen ji neumí ovládat. A ty jako anděl ji to máš naučit, Andreasy.“ Seskočil ke mně do postele a sedl na zraněné křídlo. Usmál se a poté mi zařval do ucha „Ty debile. To sis myslel, že neucítím tvoji krev! Jsi zraněný a jen tak odejdeš. Šéfové by mě zabili, kdyby to zjistili.“ Sedl jsem si a jeho shodil na zem „Nechal jsem tě u ní schválně… Abys na ni dohlédl. A proč máš tu mašli na krku. Ještě k tomu růžovou.“ Ari zčervenal „Začala mě mučit oblečkama, tak jsem se raději běžel podívat za tebou.“ To jsem vyletěl z okna „Ty pako. Co když tě nahání venku. Za tu hloupou cestu jsem cítil asi deset démonů!“ kocour mi skočil na záda a začal se omlouvat.

                Naštěstí v čas. Démon, toužící po andělské čistotě ji chtěl chytit. Angela se krčila u zdi a třásla se strachy. Ari seskočil k ní a já vyletěl nad démona. „Rodino, dej mi sílu a propujč mi své katany smrti.“ Z peří se stala katana. Stříbrná čepel s odlesky ledu a chladu a černou rukojetí zdobenou zlatými andělskými křídly. Můj meč smrti. Meč, kterým jsem zabil svého kamaráda…

Ari se změnil na člověka, popadl Angelu a uskočil s ní na zeď. Prostě to je kočka… kocour…

A já rozseknul démona ve dví a srdce vytrhl z hrudi.

Démon se změnil v prach.

Ari seskočil ke mně „Si blázen lítat s tím křídlem.“ Já nechal zmizet katanu, srdce jsem rozmáčkl v ruce a odpověděl mu „Když nedokážeš ani tak banální rozkaz uposlechnout, tak mi nic jiného nezbylo.“ Podíval jsem se na malou vyděšenou dívku „Asi ji vezmu prvně k sobě. Bude to lepší.“

Ari se změnil na kocoura a já si vzal Angelu „Sakra. Vždyť nic neváží.“ Pomyslel jsem si a vylétl z temné uličky.

                V bytě jsem ji uložil do postele a připravil čaj. Jakmile se probrala, tak se začala rozhlížet. Ari seděl u ní jako kocour a pozoroval její reakce. Celkem byla v klidu. Buď to byla zvyklá, anebo ještě mimo. Já si v koupelně natáhl mikinu a z kuchyně jsem jí donesl čaj s buchtou. Všechno snědla a pak si mě prohlížela. Nakonec se zeptala „Ty budeš můj ochránce? Poslala tě ta rodina? Jsi její člen. Jsi člen Magic Familia?“ s Arim jsme nasadili vyděšené pohledy, jak to může vědět, ale kývnul jsem. Ona mě s radostí objala „Konečně můžu být klidná.“ To jsem už chápal. Pokud ji toto potkávalo často, tak se, tomu nedivým. Ale co bylo horší vydržet, byla bolest křídla, které držela v docela silném objetí. Jakmile mě pustila, tak se začal Ari smát. Angy se na něj podívala zaujatě „A ty se umíš měnit?“ Ari se změnil, lehce se uklonil „Jsem k vašim službám, slečno.“ A já vyprskl smíchy. Ari se na mě záludně podíval „Pane, vy se moc nesmějte. To vaše křídlo taky není ideální.“ To jsem vyprsknul smíchy dvojnásobně víc „Ari. Od kdy jsi tak oficiální? Ještě před chvíli jsi mě chtěl vyhazovat z okna a teď formality… V tom případě tě beru za slovo a uzdrav mi křídlo.“ Ari se narovnal „Teď bych tě nejraději praštil, Andreasy. Léčení je složitá věc.“ Já si k němu sedl, sundal si tričko a roztáhl černá křídla. Ari mě praštil po hlavě „Že se nestydíš. Vysvlékat se před slečnou.“ To mi ujelo… Angela se lehce červenala, ale než to, tak měla úžas v očích. Drobná dívenka vstala a lehce dotkla mých křídel. Nebyl jsem na to nijak zvyklý, tak jsem je více roztáhnul a uhnul jejím rukám. Ona si uvědomila, co se stalo a poodstoupila. Za to Ari uvolnil náladu.

Pevně mě chytil za křídlo se slovy „Jeho se nesmíte bát. Je jen citlivý na křídla. To ho musíte pevně chytit a pak ho můžete i ovládat jako panenku.“ Angy se usmála a já natáhnul křídlo k ní se slovy „Ty svá křídla máš hmotná, anebo jen světelná?“ Angy se pomalu dotkla zdravého křídla „Světelná. A to jen na slunci.“ Zamyslel jsem se a ani nevnímal Ariho léčbu. Dokud mi neudělal naschvál a tou ránou nepohnul. Křídlem jsem ho přetáhl se slovy „To se raději nechám mučit, než od tebe léčit.“ Angy se začala smát. Nechápavě jsme se na ni podívali a ona řekla „Jste jako bratři.“ Ari vstal „Skoro jste se trefila, slečno. Ale Andreas je mladší a kratší dobu u rodiny. Za to vychytal tu nejhorší kartu. Kartu anděla smrti.“ Naštvaně jsem zaťal pěsti „Já si vytáhl anděla života. Za to mohla ta kletba.“ A naštvaně jsem si sedl na židli. Angela mě pohladila po vlasech až na bolavé křídlo, které se jejím dotekem uzdravilo. „Na tuto schopnost jsem přišla, když ke mně došlo zraněné koťátko a já si přála ho vyléčit. Doufám, že tě to nebolelo, Andreasy.“ Byl jsem mimo. Úplně mimo. I Ari. Ani jeden jsme nevěděli, co říct. Ona měla léčivou schopnost. Tu nejvzácnější. A pokud to půjde dál, tak ona bude umět navrátit i život mrtvým. Ona je klíčem k otevření brány do světa neživých. A já ji mám na starost. To bude o kejhák.