SP 10
Opět ráno. Já celá ospalá vstala a sestra ke mně vlítla do pokoje ,,Opět si zaspala, sestři. Už se čeká jenom na tebe.“ Já mrzutě vstala a šla do koupelny. Ale vzpomněla jsem si, že tam nemám oblečení. Tak jsem se vrátila, že si vlezu do skříně. A v tom jsem stoupla do něčeho mokrého. ,,Ale né. To si ze mě děláte jenom blázna.“ Povzdechla jsem si, protože se Rex vyčůral na zem. Vzala jsem tedy nějakou hadru a položila ji na to. Vzala jsem si oblečení a rychle jsem šla do koupelny. Tam jsem se umyla, převlíkla a hnedka jsem šla do jídelny.
Tam už všichni netrpělivě čekali. Tak jsem se omluvila a sedla si. Měla jsem obyčejné oblečení, když jsem si všimla, že všichni mají společenské. Dosti jsem se zastyděla a chtěla se jít převléct, ale muž mě zastavil ,,To je v pořádku. Nám to nevadí.“ A tak jsem se opět posadila a mohlo se podávat jídlo. Opět bylo mléko. Tak jsem ho dala štěněti na malou misku a já si snědla rohlík s pomazánkou.
Jakmile jsme měli všichni po snídani, tak jsem chtěla jít ven, že půjdu se štěnětem na procházku. Ale Erik mě zastavil a řekl ,,Nikam dneska nepůjdeš. Se štěnětem půjde Mirka. Potřebuji si s tebou promluvit.“ Já se lekla, co se stalo. A tak jsem tedy štěně předala Mirce a ta ještě vzala svého psa a Marka. Že si půjdou ven hrát. Když jsme byli v jídelně jenom já, Erik, Aleš a Markův otec, tak se mě Markův otec zeptal ,,Proč jsi nasedla tehdy za Marka na toho koně, když máš z nich takové trauma?“ já sklonila hlavu a odpověděla ,,Protože mi ho bylo líto a nechtěla jsem, aby brečel.“ Markův otec se usmál, stoupl, šel k oknu a řekl ,,Marek se totiž opět usmívá. Protože vypadáš jako jeho matka. Vypadala úplně stejně jako ty. A Marek tě má rád. Chtěl bych, abys s ním jezdila a učila ho ty na koni.“ Já na něj vytřeštila oči a hnedka jsem to odmítla. A chtěla jsem odejít. Jenomže mě Erik chytl za ruku a řekl ,,Ničeho se nemusíš bát. Budeš jezdit na Arčim a nebo na Willim. A já vám budu pomáhat. Aspoň se naučíš nebát se koní. Stejně jako Marek. Kterému jsi dodala odvahu. A opět se směje. Předci nechceš, aby byl zase smutný.“ A díval se na mě klidně a odhodlaně. Ale já sklonila hlavu ,,Ne. Do tohoto mě nedostaneš.“ Vytrhla jsem se mu a odešla. Erik se omluvil a hnedka běžel zamnou. Aleš si jenom povzdechl a něco řekl tomu muži…
Erik mě hledal. Nemohl mě nikde najít. A když se podíval do boxu, kde má být Arči, tak tam nebyl. Podíval se tedy na pastviny, ale tam taky nebyl. Popadl Willa a hnedka jel do lesů. Nikde mě nemohl najít, když si vzpomněl na seník. Ihned se tam rozjel.
Jakmile tam dorazil. Tak uviděl Arčiho se pást. Neměl sedlo ani oprať. Věci ležely kousek od něho. Hnedka vylezl a seník a uviděl mě ležet v seně a brečet. Okamžitě ke mně skočil. Já se mu chtěla vysmeknout, ale bylo to marné.
Když mě uklidnil, tak se mi podíval do očí a řekl ,,Tak vidíš. Na koni se jezdit nebojíš, tak proč jsi to odmítla.“ Ale já neodpovídala. Když mě začal Erik líbat. Jenomže já nechtěla a uhnula jsem hlavou. Erik si na mě sednul a zeptal se ,,Co to s tebou je? Proč jsi naštvaná?“ já jsem se na něj podívala s uslzenýma očima a řekla ,,Nechci zažít zase to, co jako malá. Abych o někoho přišla. Mám strach, že se tomu klukovi něco stane. Nechci, aby se někomu něco stalo. Prostě mám strach, tak proč mě každý nutí jezdit na koni.“ A objala jsem ho. Erik mě také objal a řekl ,,Protože každý chce pro tebe to nejlepší. Tvůj táta by určitě chtěl, abys opět jezdila na koni. Pamatuješ ten den, kdy jsi se nebála a já ti řekl, že tě miluji? Ten den jsi jezdila jako ďas na koni a ukázala jsi, jak jste s tátou nejraději jezdili. Bez držení, ve cvalu. Když jsem se to pokoušel naučit, tak jsem pokaždé spadl, ale dodal jsem si odvahu, abych se to naučil jako ty. Vypadala jsi jako princezna na tom koni. Prosím, zkus to.“ Já jsem se na Erika podívala vyděšeně. Když jsem si lehla ,,No tak dobrá, já to zkusím. Ale budeš mi pomáhat, že ano?“ Erik tomu kývl a lehnul si na mě. Začal mě líbat a potom řekl ,,Pamatuješ na den, když jsem tě…“ sklonil hlavu a díval se smutně. Já tomu kývla ,,Ale, to je už dávno pryč. Tak na to nemysli.“ A jenom jsme leželi, když mě Erik objal, přitiskl si mě k sobě a usnuli jsme.
Probudilo nás hlasité volání ,,Eriku. Xenie. Kde jste.“ Znělo to poměrně zoufale. A když jsem se vzbudila, tak jsem uslyšela ,,Hele, tady je Willi a Arči. Možná budou nahoře.“
Hnedka jsem probudila Erika. A v tom někdo vylezl na seník. ,,Je to v pohodě. Jsou tu oba dva.“ Řekl nějaký člověk a svítil na nás baterkou. Do proti světla jsem neviděla, kdo to je, ale podle hlasu jsem si myslela, že je to Martin. Když se probral i Erik, tak jsme vylezli ven a mě se zamotala hlava. Málem jsem spadla, ale muž, co na seník vylezl mě včas chytil. Já si oddechla a opět si sedla na okraj seníku. Erik tedy slezl jako první a přivítal se zřejmě s Alešem. Potom mě sundali na zem a nakonec slezl muž, kterého jsem nemohla poznat.
Vzali se koně a šlo se zpět na zámek. Hnedka jsem si lehnula do postele a usnula jako špalek.
Ráno u mě seděl nějaký cizí muž a řekl ,,Konečně jsi vzhůru. Už jsme si mysleli, že se neprobereš.“ Já na toho muže koukala, jako by byl z vesmíru. ,,Kdo jste?“ zeptala jsem se. Muž se usmál a odpověděl ,,Jsem jeden známí tvé mámy. A jsem bratr tvého otce, Xenie. Jak to tak vypadá, tak si mě nepamatuješ, ale já se ani nedivím, s tím, jaký jsi měla potíže.“ Já se zamyslela a matně jsem si vybavovala člověka, co s námi často jezdíval a pomáhal mi učením jízdy na koni. Když mi to docvaklo ,,Počkat. Vy jste strýček Tomáš?“ Muž se usmál a kývl tomu. Když do pokoje vešel Erik a s radostí mě objal. Když jsem si sedla na okraj postele, tak jsem se Tomáše zeptala ,,A co se stalo, že jste tady?“ ,,No tak za prvé. Tykej mi. Jsem Tomáš. A jsem tady, protože jsem dobrý známí Aleše. I Erika znám od mala. Byl mu jeden rok a pár měsíců a ty ses narodila. Alešův bratr Michal chtěl, aby jste se jako dospělí dali dohromady. I tvůj táta na to přistoupil a společně začali podnikat s koňmi. Když ti byli tři roky a Erikovy čtyři, tak měl Michal se svojí ženou autonehodu a Erika si vzal na starost Aleš. A potom čtyři roky na to se stala ta příhoda s tvým otcem.“ Já se pousmála a vstala jsem. Když jsem se podívala na zem, tak tam byl neskutečný nepořádek. A štěně si hrálo s klubíčkem nití. Tak jsem tedy popadla štěně dala ho na postel a začala jsem uklízet. Tomáš i Erik mi pomohli.
Když po mě Erik hodil podprsenku ,,No že se nestydíš to tady vystavovat.“ Řekl a začal se smát. Já jsem se naštvala a hodila jsem po něm kalhoty, které jsem právě držela v rukách. A vznikla z toho bitva s oblečením. Když jsme přestali, tak jsme tedy uklidili oblečení, a potom jsem šla do jídelny. Tam seděl Marek a jeho otec a čekali na mě. Já s úsměvem přišla do jídelny a zeptala se na Aleše s mamkou. Erik mi řekl, že odjeli s Maxmiliánem a Mirkou do města. Nakoupit jim věci na sebe a ještě si něco zařídit. A tak jsme se posadili a byla snídaně.
Po snídani se šli najíst děti z tábora a Marek šel semnou a Erikem do jízdárny. Tam už byli koně připraveni. Když mě Arči uviděl, tak ke mně hnedka přiběhl. Ale já se ho lekla a ustoupila jsem. On tedy zastavil a ani se nepohnul. Když jsem viděla Marka, jak si hladí svého koně, tak jsem se usmála a v tom mě někdo chytil kolen pasu a pískl. Na to se vedle Arčiho objevil Willi a oba šli ke mně. Já chtěla couvnout, ale ten člověk se ani nepohnul a držel mě jako klíště. Když jsem zavřela oči, tak jsem cítila jenom lechtání na krku. Jakmile jsem je otevřela, tak jsem viděla Arčiho, jak mě olizuje. Potom mě ten člověk pustil a já se otočila, abych se podívala, kdo to je. A kdo jiný to mohl být než Erik. A jenom se usmíval. Marek už seděl na koni a v tom do jízdárny přijel Tomáš na svém koni. Chvíli jsem se na něj dívala a potom zavolala ,,Sultáne.“ A kůň se na mě podíval. No jasný, byl to Sultán, kůň mého táty. Vůbec se nezměnil. Stále hlava nahoru a uši dozadu. Ale jakmile jsem na něj zavolala, tak je dal nahoru a díval se jako beránek. Když si předemě Arči lehnul a kousek od něho si lehnul Willi. Erik mě chytl do náruče a posadil mě na Arčiho a zvedl ho. Willi stále ležel na zemi. Ale když na něj Erik nasedl, tak se Willi postavil a šel vedle Arčiho. Já na něm seděla jako přikutá. Dojeli jsme tedy k Markovi, který se jenom posmíval. A vedle Willa si stoupl Tomáš se Sultánem. Když Erik řekl ,,Tak zkusíme první kroky. Na koni se tu každý udrží, takže zkusíme chůzi. To jistě víte, jak na to. Pobídnete koně nohama a zlehka pohodíte otěži.“ A ukázal to. Když se Willi rozešel, tak si stoupl před nás všechny. Marek a Tomáš tak hnedka udělali. Ale mě se nechtělo. Tvářila jsem se jako na pohřbu a jenom jsem seděla a nic nedělala. A tak mě Erik nechal být a nadále učil Marka. Po chvíli ke mně přijel Tomáš ,,Co se děje? Proč nejezdíš?“ zeptal se s úsměvem. Já jsem se podívala na Marka a řekla ,,Můj úkol je naučit Marka nebát se koní, že budu na koni aspoň sedět. Ale jezdit nebudu. A vidím, že Marek svůj strach překonal.“ A stála jsem nadále na místě. V tom Tomáš popadl otěže a rozjel Arčiho. Arči chodil automaticky kolečka a byl klidný, jako by se nic nedělo. Ale já se toho vylekala a chytla jsem se jeho krku. V tom ke mně přijel Erik, zastavil Arčiho a přesedl si za mě. Chytl mě za pas a řekl mi ,,Pokud se nenarovnáš, tak ho nechám klusat.“ A řekl to šibalským hlasem. Já v tu ránu seděla jako deska. Potom mi podal otěže a řekl, ať ho pobídnu. Ale já se nepohla. Tak mě objal, pevně chytil a poté pobídl Arčiho. Ten se hnedka rozešel. Když jsem zaslechla dětský smích. Podívala jsem se na Marka a ten se mi posmíval. Docela jsem se styděla, a tak jsem řekla Erikovy, že budu jezdit sama. A tak tedy zastavil a přelezl zpět na Willa. Potom u mě stál a čekal, co udělám. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem Arčiho pobídla. Když jsme jezdili v kroku, tak jsme dělali různé útvary a kroužky. A potom nám Erik začal vysvětlovat, jak jezdit v klusu. To jsem ale odmítla. Když si za mě sedl Tomáš a řekl ,,Ale nic odmítat nebudeš. Ty to zvládneš. Já ti věřím.“ A poté nasedl Erik za Marka. A začali jsme jezdit v klusu. I když jsem dělala naschvály, tak se Tom za mnou udržel. Docela jsem se divila. Ale nakonec jsem to vzdala. Když jsme si zkusili několik koleček, tak si Tom a Erik sedli na své koně a klusali vedle nás. V tom Do jízdárny vlítli jako střely nejlepší kámoši od Erika a řekli ,,Někdo vyplašil koně a někteří dokázali utéct. Je jich asi tak osm.“ Erik hnedka jel za kluky a Tom jel s nimi. Bylo jich celkem sedm. Ještě jim chyběl jeden člověk. Tak jsem se nabídla ,,Ty?“ podivil se jeden kluk ,,Vždyť se na tom koni stěží udržíš, tak jak by jsi mohla jet s námi?“ řekl druhý a krom Erika se všichni začali smát. Ale Erik mi podal laso a řekl ,,Tak dobrá, ale nikdo z nás za tebe není zodpovědný.“ A rozjeli jsme se do lesa. Jeli jsme směrem, kudy utíkali koně. Asi po dvou kilometrech jsme narazili na čtyři koně. Kluci si je vzali na starost. Po delší cestě jsme našli další dva. Ty si chytili Erik s Tomášem. Já jsem uslyšela křik a hnedka jsem se rozjela tryskem za tím hlasem. O kousek dál jsem našla posledního koně. Ale byl vyplašený a divočil. Když jsem si všimnula, že na něm sedí nějaký človíček. Okamžitě jsem tam jela. A tím jsem koně vyplašila. Ten se mi snažil utéct, ale neměl žádnou šanci. Arči byl velice rychlý a vytrvalý kůň. Během chvilky jsem ho dohnala a chytla do lasa. Když se kůň uklidnil, tak jsem sundala toho člověka a koho jsem to nepoznala. Byla to Petra. Tak jsem ji posadila na Arčiho, nasedla za ni a toho koně vedla za sebou na lasu. Když jsem dojela k zámku, tak už všichni na mě čekali. Já jsem předala koně a Petru a poté hned běžela do pokoje. Tam jsem si lehnula do postele a začala brečet. Když jsem uslyšela kňučení, tak jsem se koukla z postele na zem. Byl tam Rex a vrtěl ocáskem. Já si ho vzala k sobě na postel a on se hezky uvelebil a usnul. To samé jsem udělala i já.
Když jsem se vzbudila, tak bylo venku ještě světlo. Štěně stále spalo a kupodivu bylo venku dosti rušno. Tak jsem vykoukla z okna a uviděla jsem venku policii. Rychle jsem běžela dolů, co se stalo. A už jsem jenom viděla, jak Petra sedá do auta spoutaná. Erik a Aleš stáli a tvářili se nepříčetně. Ale jakmile mě Erik uviděl, tak mě objal. ,,Co se tu stalo?“ zeptala jsem se a viděla jsem vyděšeného Erika. ,,Ale nic. To bude dobrý. Ale… máme o koně méně.“ Já se podívala smutně a zeptala se, který kůň se ztratil a nebo zemřel. A Erik mi odpověděl ,,Jak Petra vyplašila koně, tak na jednoho nasedla a jela s nimi směrem do lesů. A zrovna tam se pásl Sultán. Sněženky hříbě. Nestačil utéct a koně ho udusali. Někteří přeskočili ohradu a jiní zůstali uvnitř. Je mi to líto.“ A objal mě pevně. Já hned začala brečet a hledala jsem jeho tělo. Jakmile jsem uviděla rozloženou deku, tak jsem se zastavila a odkryla ji. A byl tam Sultán. Můj maličký koníček tam bezmocně ležel. Já k němu popošla a objala ho. A brečela. Když si za mně klekl Erik a objal mě. Strašně mu to bylo líto, protože to bylo i Willa hříbě. Aleš se díval smutně, a také mu tekly slzy po obličeji. A po chvíli jsem se začala třást. Erik mě vzal a odnesl do pokoje. Tam mě položil na postel a čekal, jestli mě to přejde a nebo budou muset jet pro maminku, která byla v práci. Lehnul si ke mně, objal a uklidňoval mě. Ale já se stále třásla. V tom do pokoje vletěla sestra a když mě uviděla, tak hnedka běžela pro Aleše. Ten na nic nečekal. Zavolal mamce a jel pro ni. Během deseti minut se vrátili. Erik s Tomášem mě připnuli pouta, protože jsem se začala volat tátu. Když vběhla mamka do pokoje, tak se ptala, co se stalo a Erik jí to pověděl. Maminka na nic nečekala a dala mi injekci na uklidnění…
Erik u mě zůstal a všichni šli ven. Tom byl z toho všeho úplně mimo, a potom se zeptal mámy, jestli jsem měla toto i jako malá. A máma mu to potvrdila, a tak si o mě a sestře začali povídat. Erik vedle mě ležel a držel mě, jako bych měla zemřít. A po chvíli usnul…